Teroristické útoky v Evropě, které se v poslední době dostávají do zpravodajství, jsou jen prvními vlaštovkami dalších a dalších útoků, které budou postupně během přicházejících let následovat i v dalších zemích.

Domníváme se, že rezignace, ať už teoretická nebo pouze faktická, na ochranu vnějších hranic jakéhokoliv státního útvaru (či smluveného území) je obecně z principu chybou. Stát musí chránit své hranice a nikdo by neměl bez svolení dané země a bez určitého přehledu a kontroly na území státu vstupovat. Vláda daného celku je za toto zodpovědná z principu bezpečnosti a mandátu pro ochranu obyvatel z vnějšku i zevnitř.

V poslední době jsem se setkal s argumentem, který v případě islámské války volí taktiku neprovokovat. V kontextu této myšlenky si vlastně za „útoky“ mohou všichni ostatní, kteří „provokují“.

Ohlédnutí za minulostí by nás mohlo poučit o leckterých souvislostech současného světa. Kromě jiného bychom měli bedlivě stát na stráži a nepodceňovat hrozby nynějšímu míru ať už ze strany Ruska nebo islámského džihádu, přičemž ta druhá hrozba je ještě o stupně horší, také hrozby ze sil antisemitismu islámského, evropského i jiného.