Evropa se stále více seznamuje s islámem. Pravidelně se dozvídáme po teroristických útocích způsobených radikálními muslimy, že ten či onen muslim pomohl té či oné oběti. Množí se různé články o dobrosrdečných, umírněných a hodných muslimech, které mají ukolébat tu část obyvatel Evropy, která za problémy s islámem vidí především islám a víceméně přirozeně mu vzdoruje, nějak se mu brání, či se ho obává.

Pro některé lidi je svět černobílý (někdy vskutku je). Buď jsi pro emigraci a neprotestuješ proti jakémukoliv přílivu uprchlíku (všechno se nějak zvládne, Evropa na to má, islám není problém, islamizace není hrozba atd.) anebo jsi pak xenofob a nepřítel lidí, nacionalista, extrémista, islamofob a další.

11. a 12. února se uskutečnila jednání v Minsku o situaci na Ukrajině za účasti německé kancléřky Angely Merkelové, francouzského prezidenta Francoise Hollanda, ukrajinského premiéra Petra Porošenka a ruského prezidenta Vladimíra Putina. 

V poslední době jsem se setkal s argumentem, který v případě islámské války volí taktiku neprovokovat. V kontextu této myšlenky si vlastně za „útoky“ mohou všichni ostatní, kteří „provokují“.

Moderní společnost se ohlíží s povděkem na pád komunistické totality. 25 let svobody u nás je naplněno obsahem všelikým. Svobodu lze užívat, ale i zneužívat. Přesto je zřejmé, že komunistická totalita je násilné uchopení moci  komunistickou třídní ideologií a jako takovou ji zcela odmítáme. I dnes ještě komunistické totality pronásledují lidi smýšlející jinak. Neměli bychom na tyto zapomínat, v zájmu kalkulu je ponechat čistě svému osudu a dělat, že nás nezajímají.